VANCOMYCIN CNP PHARMA 1000 MG - souhrnné informace

1. NÁZEV PŘÍPRAVKU Vancomycin CNP Pharma 500 mg Vancomycin CNP Pharma 1000 mg prášek pro infuzní roztok

2. KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ

Jedna injekční lahvička obsahuje vancomycini hydrochloridum odpovídající vancomycinum 500 mg .

Jedna injekční lahvička obsahuje vancomycini hydrochloridum odpovídající vancomycinum 1000 mg.

Úplný seznam pomocných látek viz bod 6.1

3. LÉKOVÁ FORMA

Prášek pro infuzní roztok Jemný prášek, bílý s růžovým až hnědým odstínem.

4. KLINICKÉ ÚDAJE

4.1 Terapeutické indikace

Závažné infekce způsobené gramgrampozitivními bakteriemi citlivými na vankomycin, které není možné léčit jinými antibakteriálními látkami jako jsou peniciliny a cefalosporiny, anebo pokud došlo k selhání odpovědi nebo rezistenci na tyto antibakteriální látky.,.

– endokarditida

– infekce kostí (ostitida, osteomyelitida) a kloubů

– infekce dolních cest dýchacích (pneumonie / nozokomiální pneumonie (NP) způsobené bakteriemi)

– infekce měkkých tkání

Léčba pacientů s bakteriemií, která se objevuje v souvislosti s jakoukoliv výše uvedenou infekcí nebo pokud existuje podezření na takovou souvislost.

Endokarditidu způsobenou enterokoky, Streptococcus viridans nebo S. bovis je třeba léčit kombinací vankomycinu a některého aminoglykosidu.

Vankomycin se může používat pro peroperační profylaxi bakteriální endokarditidy, u pacientů s vysokým rizikem vzniku bakteriální endokarditidy, pokud podstupují vážné chirurgické výkony (například srdeční a cévní výkony, atd.) a není jim možné podat vhodné beta-laktamové antibakteriální léčivo.

Pozornost je třeba věnovat oficiálním pokynům týkajícím se vhodného použití antibakteriál­ních látek.

4.2 Dávkování a způsob podání

Dávku je nutné individuálně upravit podle tělesné hmotnosti, věku a funkce ledvin pacienta.

Pacienti s normální funkcí ledvin

Dospělí, děti a dospívající od 12 let věku:

Obvyklá intravenózní dávka je 500 mg každých 6 hodin nebo 1 g každých 12 hodin. Za zvláštních okolností a pro závažné a život ohrožující infekce je možné zvážit dávku 15 – 20 mg/kg tělesné hmotnosti každých 8 – 12 hodin pro dosažení optimálních dolních koncentrací (viz Monitorování sérových koncentrací vankomycinu v tomto bodu a bodu 5.1).

U bakteriální endokarditidy je obecně přijatelný režim 1000 mg vankomycinu intravenózně každých 12 hodin po dobu 4 týdnů, buď samostatně nebo v kombinaci s dalšími antibiotiky (vankomycin plus rifampicin, gentamicin, streptomycin).

Enterokoková endokarditida se léčí po dobu 6 týdnů vankomycinem v kombinaci s aminoglykosidem. Je třeba vzít v úvahu oficiální doporučení.

Peroperační profylaxe bakteriální endokarditidy:

Dospělí dostávají 1000 mg vankomycinu intravenózně před chirurgickým výkonem (před zahájením anestezie) a podle trvání a typu operace může být podána dávka 1000 mg vankomycinu nitrožilně 12 hodin po výkonu.

Starší pacienti:

Přirozený pokles glomerulární filtrace u starších pacientů může způsobit zvýšení koncentrace vankomycinu v séru, pokud není dávka upravena (viz tabulka dávkování v případě poruchy funkce ledvin).

Pediatrická populace

Děti (ve věku od jednoho měsíce do 12let):

Obvyklá intravenózní denní dávka je 40 mg/kg tělesné hmotnosti, většinou ve 4 jednotlivých dávkách, což je 10 mg/kg tělesné hmotnosti každých 6 hodin. Dávka může být zvýšena na 60 mg/kg tělesné hmotnosti za den (viz bod 5.1).

Kojenci do 1 měsíce:

Pro kojence a novorozence mohou být dávky nižší. Doporučená je počáteční dávka 15 mg/kg tělesné hmotnosti a udržovací dávky 10 mg/kg tělesné hmotnosti každých 12 hodin v prvním týdnu života a pak každých 8 hodin až do 1 měsíce věku. Je nezbytné monitorování hladiny vankomycinu v séru.

Pacienti s poruchou funkce ledvin

U pacientů s poruchou funkce ledvin musí být dávkování přizpůsobeno rychlosti vylučování. V tomto případě může být vyhodnocení sérové hladiny vankomycinu užitečné a to zejména u těžce nemocných pacientů s měnící se funkcí ledvin.

Následující tabulka dávkování může sloužit jako návod pro pacienty s poruchou funkce ledvin. Počáteční dávka nemá být nižší než 15 mg/kg tělesné hmotnosti.

Pacienti s anurií

Pro dosažení terapeutických hladin je počáteční dávka 15 mg/kg tělesné hmotnosti. Udržovací dávka je asi 1,9 mg/kg tělesné hmotnost za 24 hodin. Za účelem zjednodušení postupu mohou dospělí pacienti se závažnou poruchou funkce ledvin dostat místo denní dávky udržovací dávku 250 – 1000 mg v intervalu několika dnů.

Dávkování v případě hemodialýzy

U pacientů s anurií, podstupujících pravidelně hemodialýzu, je možné následující dávkování: saturační dávka 1000 mg, udržovací dávka 1000 mg každých 7–10 dnů.

Jsou-li pro hemodialýzu použity polysulfonové membrány (high-flux dialýza), je poločas vankomycinu zkrácen. U pacientů s pravidelnou hemodialýzou může být nezbytná vyšší udržovací dávka.

Pacienti s poruchou funkce jater

Neexistuje žádný důkaz, že by se měla dávka u pacientů s poruchou funkce jater snížit.

Monitorování koncentrací vankomycinu v séru:

Sérové koncentrace vankomycinu je třeba sledovat od druhého dne léčby bezprostředně před další dávkou a jednu hodinu po infuzi. Terapeutická hladina vankomycinu v krvi jednu hodinu po ukončení infuze má být mezi 30 a 40 mg/l (maximálně 50 mg/l), minimální hladina (krátce před další dávkou ) mezi 5 a 10 mg/l. V závislosti na místě infekce a citlivosti patogenu může být zapotřebí k dosažení účinnosti dolní hodnota 15–20 mg/l (viz body 4.4 a 5.1).

Koncentrace je třeba sledovat zpravidla dvakrát nebo třikrát za týden.

Parenterálně se vankomycin podává pouze jako pomalá intravenózní infuze (ne více než 10 mg/min, a jednotlivé dávky nižší než 600 mg po dobu alespoň 60 minut), která je dostatečně naředěna (minimálně 100 ml na 500 mg nebo 200 ml na 1000 mg).

Pacienti, jejichž příjem tekutin musí být omezen, mohou také dostávat roztok 500 mg/50 ml nebo 1000 mg/100 ml. U těchto vyšších koncentrací může být zvýšené riziko nežádoucích účinků spojených s podáním infuze.

Informace o přípravě roztoku, viz bod 6.6.

Doba trvání léčby závisí na závažnosti infekce a také na vývoji klinického a bakteriologického stavu pacienta.

4.3 Kontraindikace

Hypersenzitivita na léčivou látku.

4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití

Upozornění

• V případě závažných akutních hypersenzitivních reakcí (např. při anafylaktické reakci) musí být léčba vankomycinem okamžitě přerušena a musí být zahájena přiměřená neodkladná opatření (např. podání antihistaminik, kortikosteroidů, a pokud je to nezbytné zajistit řízené dýchání).

• V případě akutní anurie nebo při kochleární poruše se vankomycin smí použít pouze ve vitální indikaci.

Rychlé podání ve formě bolusu (tj. po dobu několika minut) může být spojeno s těžkou hypotenzí (zahrnující šok a vzácně i srdeční zástavu), s příznaky podobnými účinkům histaminu makulopapulózní nebo erytematózní vyrážkou (tzv. “syndrom červeného muže” nebo “syndrom červeného krku”).

Vankomycin je třeba podávat pomalou infuzí ve zředěném roztoku (2,5 až 5,0 g/l) rychlostí nejvýše 10 mg/min po dobu nejméně 60 minut, aby se zabránilo reakcím spojeným s rychlou infuzí. Zastavení infuze obvykle vede k rychlému ústupu těchto reakcí.

Vankomycin se musí podávat pouze intravenózněv­zhledem k riziku nekrózy. Riziko podráždění žilní stěny je minimalizováno podáním vankomycinu ve formě naředěné infuze a střídáním místa aplikace.

Intraperitoneální podání vankomycinu v průběhu kontinuální ambulantní peritoneální dialýzy bylo spojeno se syndromem chemické peritonitidy.

Vankomycin má být používán s opatrností u pacientů se selháním ledvin, protože při dlouhodobě vysoké koncentraci v krvi je riziko rozvoje toxických účinků mnohem vyšší. Dávka se má snížit v závislosti na stupni poruchy funkce ledvin. Riziko toxicity se výrazně zvýší vysokými koncentracemi v krvi nebo dlouhodobou léčbou. Pravidelně se má sledovat hladina v krvi a mají se provádět testy funkčnosti ledvin. Další pozornost má být věnována případům, kdy se vankomycin podává současně s jinými nefrotoxickými lé­ky.

Ototoxicita, která může být přechodná nebo trvalá (viz bod 4.8), byla hlášena u pacientů s předchozí hluchotou, kterým byly podávány naměrné intravenózní dávky nebo kteří současně podstupují léčbu jinými ototoxickými látkami, jako jsou například aminoglykosidy. Hluchotě může předcházet tinitus. Zkušenosti s jinými antibiotiky naznačují, že hluchota může být progresivní i přes ukončení léčby. Pro snížení rizika ototoxicity se doporučuje pravidelně kontrolovat hladiny vankomycinu v krvi a periodicky vyšetřovat sluchové funkce.

Je třeba se vyvarovat podávání vankomycinu pacientům s předchozí ztrátou sluchu. Jestliže se u takových pacientů použije, má se dávka upravit pravidelným měřením hladiny léčiva v krvi. Starší pacienti jsou náchylnější k poškození sluchu.

Bezpečnostní opatření

Vankomycin silně dráždí tkáně a vyvolává nekrózu v místě vpichu, jestliže je podán intramuskulárně. Bolest a tromboflebitida se mohou objevit u mnoha pacientů, kteří dostávají vankomycin, a mohou být občas i závažné. Četnost a závažnost tromboflebitidy je možné minimalizovat pomalou aplikací látky ve zředěném roztoku (viz bod 6.6) a pravidelným střídáním místa podání infuze. Četnost reakcí na infuzi (hypotenze, návaly horka, erytém, urtikarie a pruritus) se zvyšuje při současném podávání anestetik. Tomu je možné předejít podáním vankomycinu infuzí trvající déle než 60 minut před uvedením do celkové anestezie.

Vankomycin se má používat s opatrností u pacientů s alergií na teikoplanin, protože byly hlášeny zkřížené hypersenzitivní reakce mezi vankomycinem a teikoplaninem.

Vankomycin může prohloubit depresi myokardu vyvolanou anestetikem. V průběhu anestezie se musí dávky vankomycinu podávat dobře naředěné a pomalu za pečlivého monitorování srdeční činnosti. Změnu polohy pacienta je třeba odložit na dobu po skončení infuze.

U pacientů, kteří dostávají vankomycin dlouhodobě nebo společně s jinými léčivy, které mohou vyvolat neutropenii nebo agranulocytózu, je třeba kontrolovat v pravidelných intervalech počty leukocytů. U všech pacientů léčených vankomycinem je třeba pravidelně provádět hematologická vyšetření, rozbory moči, jaterní a ledvinové funkční testy.

Starší pacienti jsou zvláště citliví na poškození sluchu a pokud jsou ve věku nad 60 let, má být pravidelně testován funkční stav sluchových funkcí. Je třeba se vyhnout souběžnému nebo sekvenčnímu použití jiné neurotoxické látky.

Pravidelné monitorování hladin vankomycinu je indikováno při vysokých dávkách a dlouhodobém použití a to zejména u pacientů s poruchou funkce ledvin nebo zhoršením sluchu a také při současném podávání nefrotoxických nebo ototoxických látek (viz bod 4.2).

Pokud je vankomycin podáván dlouhodobě nebo společně s jinými léčivými přípravky, které mohou vést k neutropenii, musí se pravidelně kontrolovat krevní obraz.

Pediatrická populace

Vankomycin se musí používat obzvlášť opatrně u nedonošených novorozenců a u dětí s ohledem na jejich nezralé renální funkce a možnost zvýšení sérových koncentrací vankomycinu. Koncentraci vankomycinu v krvi je třeba proto pečlivě monitorovat. Současné podávání vankomycinu a anestetik u dětí bylo spojováno s erytémem a anafylaktoidními reakcemi. (viz bod 4.5).

Četnost reakcí spojených s infuzí (hypotenze, návaly horka, zarudnutí kůže, kopřivka a svědění) se zvyšuje při současném podávání anestetik (viz bod 4.5).

V případě silného přetrvávajícího průjmu je nutno brát v úvahu možnost vzniku pseudomembranózní enterokolitidy, která může být život ohrožující (viz bod 4.8). Nesmí se podávat léčivé přípravky proti průjmu.

Dlouhodobé používání vankomycinu může vést k přemnožení necitlivých mikroorganismů. Je nezbytné pečlivé sledování pacienta. Pokud se v průběhu léčby objeví superinfekce, je třeba přijmout příslušná opatření.

4.5 Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce

Jiná potenciálně nefrotoxická nebo ototoxická léčiva

Souběžné nebo následné podávání vankomycinu s jinými potenciálně ototoxickými nebo nefrotoxickými látkami může zvýšit ototoxicitu nebo nefrotoxicitu. Zejména v případech současného podávání aminoglykosidů je nezbytné pečlivé monitorování. V těchto případech musí být maximální dávka vankomycinu omezena na 500 mg každých 8 hodin.

Anestetika

Uvádí se, že výskyt potenciálních nežádoucích účinků (jako je hypotenze, erytém, urtikarie a pruritus) se zvyšuje, pokud je vankomycin podáván souběžně s anestetiky. Tomu lze zabránit podáním vankomycinu alespoň 60 minut před uvedením do celkové anestezie.

Svalová relaxancia

Podává-li se vankomycin v průběhu chirurgického zákroku nebo bezprostředně po něm, myorelaxační účinek současně podávaných myorelaxancií (např. sukcinylcholinu) se může prohloubit nebo zesílit.

4.6 Fertilita, těhotenství a kojení

Těhotenství:

Adekvátní údaje o podávání vankomycinu během těhotenství nejsou k dispozici. Studie reprodukční toxicity na zvířatech neprokázaly žádný vliv na dobu březosti, nebo vývoj embrya a plodu (viz bod 5.3).

Vankomycin však prostupuje placentou a nelze vyloučit potenciální riziko ototoxického a nefrotoxického působení na embryo a novorozence. Vankomycin se proto může v průběhu těhotenství podávat pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné a po pečlivém vyhodnocení poměru přínosu a rizika.

Kojení:

Vankomycin se vylučuje do mateřského mléka a proto se v období kojení má podávat pouze tehdy, když jiná antibiotika selhala. Opatrnosti je třeba při podávání vankomycinu kojícím matkám z důvodu možného výskytu nežádoucích reakcí u kojence (poruchy střevní flory s průjmy, osídlení kvasinkami a možná senzibilizace). Po zvážení významu tohoto léčivého přípravku pro kojící matku je třeba rozhodnout, zda se má kojení ukončit.

4.7 Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje

Vankomycin nemá žádný nebo má zanedbatelný vliv na schopnost řídit a obsluhovat stroje.

4.8 Nežádoucí účinky

Frekvence nežádoucích účinků je definována v souladu s následující tabulkou:

Velmi časté (>1/10)

Časté (>1/100 až <1/10)

Méně časté (>1/1000 až <1/100)

Vzácné (>1/10000 až <1/1000)

Velmi vzácné (<1/10 000)

Neznámé (není možné odhadnout z dostupných údajů)

Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří flebitida a pseudoalergické reakce související s příliš rychlým intravenózním podáním vankomycinu.

Vzácné: agranulocytóza, neutropenie, trombocytopenie, eosinofilie.

Vzácné: ynafylaktoidní reakce, hypersenzitivní reakce.

Méně časté: přechodná nebo trvalá ztráta sluchu.

Vzácné: tinitus, závratě.

Velmi vzácné: srdeční zástava.

Časté: hypotenze, tromboflebitida

Velmi vzácné: vaskulitida

Časté: dyspnoe, stridor.

Vzácné: nauzea.

Velmi vzácné: pseudomembranózní enterokolitida.

Časté: exantém a mukozitida, pruritus, urtikarie.

Vzácné: lineární IgA bulózní dermatitida

Velmi vzácné: exfoliativní dermatitida, Stevens-Johnsonův syndrom, Lyellův syndrom), AGEP (akutní generalizovaná exantematózní pustulóza).

Není známo: DRESS (lékové reakce s eosinofilií a systémovými příznaky).

Časté: renální insuficience projevující se primárně zvýšenou hladinou kreatininu nebo močoviny v séru.

Vzácné:i Inter­sticiální nefritida anebo akutní renální selhání.

Není známo: Akutní tubulární nekróza.

Časté: flebitida, zčervenání horní části těla („syndrom červeného krku“ nebo „syndrom červeného muže“), bolesti a spasmy hrudních nebo zádových svalů.

Vzácné: léková horečka, třesavky.

Hlášení podezření na nežádoucí účinky

Hlášení podezření na nežádoucí účinky po registraci léčivého přípravku je důležité. Umožňuje to pokračovat ve sledování poměru přínosů a rizik léčivého přípravku. Žádáme zdravotnické pracovníky, aby hlásili podezření na nežádoucí účinky na adresu:

Státní ústav pro kontrolu léčiv

Šrobárova 48

100 41 Praha 10

webové stránky:

4.9 Předávkování

Byla hlášeny toxické projevy způsobené předávkováním. Intravenózní podání dávky 500 mg dvouletému dítěti mělo za následek fatální intoxikaci. Podání celkem 56 g během 10 dní dospělému pacientovi způsobilo selhání ledvin. Při některých vysoce rizikových stavech (např. v případě závažnéporuchy funkce ledvin) se mohou objevit vysoké hladiny vankomycinu v séru a ototoxické a nefrotoxické účinky.

Opatření v případě předávkování

• Žádné specifické antidotum není známo.
• Je nutná symptomatická terapie a udržování renálních funkcí.
• Vankomycin se hemodialýzou nebo peritoneální dialýzou špatně odstraňuje z krve. Ke snížení koncentrace vankomycinu v séru byla použita hemofiltrace nebo hemoperfuze s polysulfonovými pryskyřicemi.

5. FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI

5.1 Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: glykopeptidová antibiotika

ATC kód: J01XA01

Mechanismus účinku:

Vankomycin je tricyklické glykopeptidové antibiotikum, které inhibuje syntézu buněčné stěny citlivých bakterií vazbou s vysokou afinitou na D-alanyl-D-alaninový konec prekurzorových jednotek buněčné stěny. Lék působí baktericidně na dělící se mikroorganizmy.

Farmakokinetický-farmakodynamický vztah (PK/PD):

Vankomycin vykazuje aktivitu nezávislou na koncentraci s plochou pod křivkou koncentrace (AUC) dělenou minimální inhibiční koncentrací (MIC) cílového organizmu jako primární prediktivní parametr pro účinnost. Na základě in vitro studií provedených na zvířatech a omezených údajů u člověka byl stanoven poměr AUC/MIC 400 jako cílová FK/FD hodnota k dosažení klinické účinnosti vankomycinu. K dosažení tohoto cíle, kdy jsou hodnoty MIC větší než 0,5 mg/l, je požadováno dávkování v horní části rozsahu a vysoké dolní sérové koncentrace (15–20 mg/l) (viz bod 4.2).

Mechanismus rezistence:

Získaná rezistence na glykopeptidy je založena na získávání různých genových komplexů a na změně cílového D-alanyl-D-alanin na D-alanyl-D-laktát nebo D-alanyl-D-serin, které vážou vankomycin jen slabě, protože chybí kritické místo vodíkové vazby. Tato forma rezistence je obzvláště patrná u Enterococcus faecium.

Snížená citlivost nebo rezistence na vankomycin u druhu Staphylococcus není dobře pochopena. Je nutných několik genetických elementů a více mutací.

Byla hlášena zkřížená rezistence s teikoplaninem.

Citlivost:

Vankomycin je účinný proti grampozitivním bakteriím. Gramnegativní bakterie jsou rezistentní.

Hraniční hodnoty MIC oddělující citlivé mikroorganizmy od rezistentních jsou následující:

• ¹Hraniční hodnoty S/I u vankomycinu byly zvýšeny na 4 mg/l, aby se zabránilo rozdělení distribuce MIC divokého typu některých druhů.

• ²Hraniční hodnoty nesouvisející s druhem byly stanoveny především na základě FK/FD dat a jsou nezávislé na distribucích MIC u konkrétních druhů. Jsou použitelné pouze pro druhy, kterým nebyla dosud přiřazena hraniční hodnota specifická pro daný druh, a nikoliv pro druhy, kde testování citlivosti není doporučeno.

5.2 Farmakokinetické vlastnosti

Absorpce

Průměrné plazmatické koncentrace po intravenózní infuzi 1 mg vankomycinu po dobu 60 minut byly kolem 63 mg/l na konci infuze, přibližně 23 mg/l za 2 hodiny a asi 8 mg/l po 11 hodinách.

Podává-li se vankomycin v průběhu peritoneální dialýzy intraperitoneálně, dosáhne systémová cirkulace v průběhu prvních 6 hodin přibližně 60 % podaného množství. Po intraperitoneálním podání 30 mg/kg je dosaženo sérových hladin přibližně 10 mg/l.

Distribuce

Po intravenózním podání je vankomycin distribuován téměř do všech tkání. Podobné koncentrace jako v krevní plazmě jsou dosaženy také v pohrudnici, v perikardu, v ascitické a synoviální tekutině a také v srdečním svalu a v srdeční chlopni. Zjevný distribuční objem v ustáleném stavu je stanoven jako 0,43 (až 0,9) l/kg. V případě nezánětlivých mozkových blan se pouze malé množství vankomycinu dostane do mozkomíšního moku.

Eliminace

Vankomycin je z 55 % vázán na plazmatické proteiny. Je metabolizován pouze v malé míře. Po parenterálním podání se vylučuje téměř kompletně ve formě antimikrobiálně aktivní látky ledvinami glomerulární filtrací (přibližně 70–80 % do 24 hodin). Vylučování žlučí má malý význam. (méně než 5 % podané dávky).

U dospělých pacientů s normální funkcí ledvin je eliminační poločas v séru přibližně 4 – 6 hodin, u dětí 2,2 – 3 hodiny. Porucha funkce ledvin může eliminační poločas prodloužit (až na 7,5 dne). Plasmatická clearance vankomycinu blízce koreluje s rychlostí glomerulární filtrace. Celková systémová a renální clearance vankomycinu může být u starších pacientů snížena.

5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti

Neklinické údaje získané na základě konvenčních farmakologických studií bezpečnosti a toxicity po opakovaném podávání neodhalily žádné zvláštní riziko pro člověka.

Jsou dostupné omezené údaje o mutagenních účincích, které nevykazují žádné známky rizika. Dlouhodobé studie karcinogenního potenciálu na zvířatech nejsou dostupné. Ve studiích teratogenity, během kterých potkani a králíci dostávali dávky odpovídající lidským dávkám v přepočtu na tělesný povrch (mg/m2), nebyly pozorovány přímé ani nepřímé teratogenní účinky.

Studie na zvířatech týkající se perinatálního a postnatálního období a vlivu na fertilitu nejsou k dispozici.

6. FARMACEUTICKÉ ÚDAJE

6.1 Seznam pomocných látek

Žádné

6.2 Inkompatibility

Roztoky vankomycinu mají nízké pH, což může při smísení s jinými látkami vést k chemické a fyzikální nestabilitě. Každý parenterální roztok je proto nutné před použitím vizuálně zkontrolovat a ověřit, jestli nedošlo k precipitaci nebo změně barvy. Aby se zabránilo precipitaci, mají se stříkačky a intravenózní katetry opláchnout fyziologickým roztokem chloridu sodného mezi podáním přípravku Vankomycin CNP a jiných léků.

Tento léčivý přípravek nesmí být mísen s ostatními léčivými přípravky mimo těch, které jsou uvedeny v bodu 6.6.

Bylo prokázáno, že směsi roztoků vankomycinu a betalaktamových antibiotik jsou fyzikálně inkompatibilní. Pravděpodobnost precipitace se zvyšuje se zvyšujícími se koncentracemi vankomycinu. Doporučuje se mezi podáním těchto antibiotik dostatečně propláchnout hadičky intravenózního infuzního setu. Doporučuje se také zředit roztoky vankomycinu na koncentraci 5 mg/ml nebo nižší.

6.3 Doba použitelnosti

2 roky

Doba použitelnosti připraveného infuzního roztoku

Chemická a fyzikální stabilita připraveného infuzního roztoku byla prokázána po dobu 96 hodin při teplotě 2 °C-8 °C. Z mikrobiologického hlediska má být přípravek použit okamžitě. Pokud není přípravek použit okamžitě, je za dobu a podmínky uchovávání přípravku po otevření před použitím odpovědný uživatel a normálně nemá tato doba být delší než 24 hodin při teplotě 2 °C – 8 °C, pokud rekonstituce/na­ředění neproběhly za kontrolovaných a validovaných aseptických podmínek.

6.4 Zvláštní opatření pro uchovávání

Uchovávejte při teplotě do 25 °C. Uchovávejte injekční lahvičku v krabičce, aby byl přípravek chráněn před světlem.

Podmínky uchovávání rekonstituovaného a naředěného léčivého přípravku viz bod 6.3.

6.5 Druh obalu a obsah balení

Injekční lahvičky z bezbarvého skla třídy I s bromobutylovou pryžovou zátkou a odklápěcím víčkem.

Balení s 1 nebo 5 injekčními lahvičkami.

Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.

6.6 Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku a pro zacházení s ním

Prášek se musí rozpustit a výsledný koncentrát pak před použitím dále naředit.

Příprava koncentrátu , pro infuzní roztok

Rozpusťte obsah 500 mg lahvičky vankomycinu v 10 ml sterilní vody na injekci.

Rozpusťte obsah 1000 mg lahvičky vankomycinu v 20 ml sterilní vody p na injekci.

1 ml rekonstituovaného roztoku obsahuje 50 mg vankomycinu.

Příprava infuzního roztoku

Infuzní koncentrát je možno ředit sterilní vodou na injekci, 9 mg/ml roztokem chloridu sodného nebo roztokem glukózy 50 mg/ml.

Lahvička s obsahem 500 mg vankomycinu: Pro získání roztoku pro infuzi o koncentraci 5 mg/ml zřeďte 10 ml koncentrátu pro infuzi 90 ml ředicího roztoku.

Lahvička s obsahem 1000 mg vankomycinu: Pro získání roztoku pro infuzi o koncentraci 5 mg/ml zřeďte 20 ml koncentrátu pro infuzi 180 ml ředicího roztoku.

Koncentrace vankomycinu v roztoku pro infuzi nesmí být větší než 2,5 – 5 mg/ml.

Vzhled infuzního roztoku

Roztok se má zkontrolovat vizuálně s ohledem na obsah částic a změnu barvy před podáním. Roztok se smí používat pouze v případě, pokud je čirý a neobsahuje žádné částice.

Podmínky uchovávání naředěného léčivého přípravku viz bod 6.3.

Podávání

Požadovaná dávka má být podána pomalou intravenózní infuzí rychlostí nepřevyšující 10 mg/minutu, po dobu nejméně 60 minut nebo i déle.

Aby se předešlo precipitaci v důsledku nízkého pH vankomycin-hydrochloridu v roztoku, je třeba všechny intravenózní kanyly a katetry propláchnout fyziologickým roztokem.

Roztoky vankomycinu jsou obecně podávány samostatně, pokud není prokázána chemická a fyzikální kompatibilita s jiným infuzním roztokem (viz bod 6.2).

Likvidace

Injekční lahvičky jsou určeny pouze pro jednorázové použití. Nepoužitý přípravek je nutné zlikvidovat.

Veškerý nepoužitý léčivý přípravek nebo odpad musí být zlikvidován v souladu s místními požadavky.

7. DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI

CNP Pharma GmbH

Marienplatz 10

D-94081 Furstenzell

Německo

Telefon: 0049 (0) 8502 9184 200

Fax: 0049 (0) 8502 9184 491

8. REGISTRAČNÍ ČÍSLO/ČÍSLA

Vancomycin CNP Pharma 500 mg: 15/027/15-C

Vancomycin CNP Pharma 1000 mg: 15/028/15-C

9. DATUM PRVNÍ REGISTRACE/PRODLOUŽENÍ REGISTRACE

29.4.2015

Další informace o léčivu VANCOMYCIN CNP PHARMA 1000 MG

Jak se VANCOMYCIN CNP PHARMA 1000 MG podává: intravenózní podání - prášek pro infuzní roztok
Výdej léku: na lékařský předpis

Balení: Injekční lahvička
Velikost balení: 1

Držitel rozhodnutí o registraci daného léku v České republice:
CNP Pharma GmbH, Fürstenzell
E-mail: info@cnp-pharma.de
Telefon: 0049 (0) 8502 9184 200